Historie kapely TriCo
Jak lze také hrát
(srpen 1989)Konečně se prosadit! Tato neustupující myšlenka se honí hlavou nejednoho mladého ambiciózního muzikanta. Ani nás neminula. Ale nějak se to zvrtlo a takhle to nakonec dopadlo.
V samém závěru pestrého programu jedné nejmenované sobotní dožínkové veselice zbyly na naši perspektivní skupinu (my muzikanti říkáme "grupu") pouhopouhé dva písničkové bloky. Jak neskutečně málo pro zaujetí a pobavení náročného posluchače a pro naplnění neustupující myšlenky! Jak nekonečně mnoho pro naplnění toho, co se pak nakonec stalo.
Publikum nedočkavě podupává a vykřikuje povzbudivá motta. Ještě jsme nezačali a konec se již neúprosně blíží. Stejně nedočkaví kolegové ze souboru navrhují hrát ve svižnějším tempu, abychom toho více stihli. V duchu doby pracujeme s automatickým rytmerem, který zvládne neskutečné kvapíky, bohužel, většinou jen on sám.
Já sám v nevděčné (ale dobře placené) funkci kapelníka brzdím tyto zbrklé úvahy, protože nejlépe vím (jsem přece kapelník!), že méně je někdy více (viz odborné statě Dr. Plzáka). Zcela logicky tedy volím tempo přiměřené. Důraz (my muzikanti říkáme "akcent") pak pokládám na správný výběr repertoáru. Nu a do výsledku tohoto směřování se dostává také tklivá píseň "Den co den". Byla to dobrá píseň. Záměrně v tomto bodu mých stále živých vzpomínek používám minulého času, neboť nepředpokládám, že by naše perspektivní skupina ještě někdy nalezla sílu tuto píseň znovu zahrát.
Pojďme však zpátky do napínavého děje. Již samotný úvod písně je poněkud netradiční. Vyznačuje se mým usilovným hledáním vhodného zvuku (my muzikanti říkáme "rejstříku") na vypůjčeném klávesovém nástroji. Můj skvělý kombajn je v poruše (inu - japonský výrobek) a na tom vypůjčeném jsou - světe div se - úplně jiné zvuky. A to je také z Japonska! Uvědomme si však, že jsem ostřílený kapelník, který si již poradil i v horších situacích. Aby to snad nevypadalo, že jsem se zrovna rozhodl začít se učit na nějaký hudební nástroj trochu podobný klavíru, když ten není k dispozici, hledám zvuk při náznacích melodie výše zmíněné písně. Vychytralý plán záhy přináší ovoce. Nacházím kýžený zvuk a nikdo z přítomných přitom vůbec netuší, že jsem něco hledal! Úžasné!
Spokojeně se usmívám na soustředěné kolegy a přátelským pokýváním hlavou dávám všem najevo, že jsem připraven a že tedy začínám - jak jinak než úvodem (my muzikanti říkáme "intrem"). Zpěvák David však není stejného názoru. Má najednou pocit, že toho mého preludování bylo tak akorát dost a že je tím pádem nejvyšší čas, aby také začal. Pokud by úvod harmonicky odpovídal s verzí, vcelku by se nic moc nestalo, ale to není případ této písně. I vypadá to pojednou, že jsme se ne zcela přesně domluvili, který song je na řadě anebo naopak, že úplně přesně víme, co dělat a navíc se nám to mimořádně daří. Vždyť spojení hudby s tolik potřebným humorem je tak těžko proveditelné! Ať tak či onak, nám dvěma je okamžitě jasné, že tudy cesta nevede. Kytarista Petr na nás chvíli nechápavě zírá, ale chápe rychle. To co provádíme, v žádném případě nemůže vyvolat ani iluzi nějaké melodie, natož nacvičené skladby, takže se pouští s vervou do ladění levného nástroje. Ještě má čas.
Zpěvák David zatím pozvolna přestává zpívat a já pozvolna, tón po tónu, klapku po klapce, hrát. Přece jen jsme docela slušně secvičení. Abych rychle, ale hlavně nepozorovaně zamaskoval nepřesvědčivý začátek, znovu nořím prsty do nevyvážené mechaniky, tentokráte v té části písně, kde se má naplno rozeznít zpěv (my muzikanti říkáme "ve verzi"). Ve svém bláhovém počínání však nenacházím odezvu, ba naopak, zbývající plné tři čtvrtiny jindy disciplinovaného souboru zcela nepokrytě zahajují bojkot mého marného úsilí o nastolení pořádku. Baskytarista René sice ještě projistotu nevstupuje do hry, zato kytarista Petr dál nezúčastněně pokračuje v ladění levného nástroje a zpěvák David dokonce dochází k názoru, že tohleto nemá zapotřebí a začíná couvat z pozice sólisty (my, někteří muzikanti říkáme "frontmana", ostatní někteří "leadera") do zátiší zvukové aparatury (my, všichni muzikanti říkáme "pé-áčka").
Začíná přituhovat. Nezbývá než nesprávným směrem se vyvíjející situaci vzít pevně do kapelnických rukou. Znovu sázím ty správné noty s tím správným výrazem a k tomu se pokouším o zpěv, aby se David mohl konečně odrazit. Ani nechňapá, úplně rezignuje. Neumdlévám. Hraji a zpívám jako o život a v miniaturních pauzách pro nádech řvu na ignoranta ať se vrátí, vždyť přece časem dostane něco zaplaceno a že sotva mohu zpívat cosi, co neznám, vždyť ani nemám text. Při této náročné proceduře se vykláním z osy mikrofonu jako hbitý spolujezdec řidiče sajdky při krosu v zatáčce, neboť již náležím mezi ostřílené rutinéry a tudíž dobře vím, co zprovozněný mikrofon dokáže. Zpěvák David kupodivu zaráží ústup a začíná se mnou živě gestikulovat, z čehož správně usuzuji, že mi příliš nerozumí. Není se čemu divit, zkuste porovnat jeden selhávající, byť kapelnický hlas, se dvěmitisícičtyřisty watty mistra Plašovského. Nevzdávám se. Beru si příklad z gestikulujícího ignoranta a přidávám ke křiku i něco pantomimy. Tónů opět začíná kvapem ubývat a ty, které občas zazní, ne vždy jsou právě ty pravé. Ještě, že v tom nejedu sám.
Kytarista Petr nám nadále nevěnuje zvláštní pozornost. Skončil sice s laděním, ale jelikož se naše dosavadní produkce stále ještě ani zdaleka nepodobá ničemu, co jsme v průběhu několika let pracně nacvičili, pouští se do nastavení zkreslení (my muzikanti říkáme, že "šteluje bustr"). Opět s vervou, Petr už jiný nebude. Z napjatého výrazu tváře lze vyčíst, že to pořád není ono, ale že na to přijde, že na to dokonce přijde docela rychle, pokud mu ovšem do toho nebudu tak nesmyslně šmidlat.
Můj křikem zdecimovaný hlas již definitivně přestává patřit k základním výrazovým prostředkům mého umění (pevně doufám, že jen pro tuto nezapomenutelnou chvíli), když tu se zpěvák David nečekaně zjevuje z mlhy (suchý, ale hlavně hodně mastný led Pobořil-Mikoláš systému). Zpěvák konečně začíná spolupracovat a v rámci této radostné spolupráce mi pokládá na stojan svůj text. V tomto pohnutém okamžiku absolutní destrukce a beznaděje baskytarista René usuzuje, že teď je ta pravá chvíle a po bezvýznamném oznamu "třetí, čtvrtá" startuje rytmer, aby si i on mohl s námi zahrát. Zkáza je dovršena. Zbývá jediné - statečně přijmout porážku. Činí tak opět baskytarista René (najednou tolik aktivity) s výkřikem: "Panebože!"
Kytarista Petr je tímto výkřikem vtažen zpět do děje. Právě dokončil nastavení zkreslení (vy už dobře víte, co my, muzikanti říkáme) a projistotu si přehrál několik speedmetalových figur (to je nové, takže: "sjel betelné laufy"). Napětí v Petrově tváři povoluje a je vystřídáno nedočkavostí, neboť kytarista je právě připraven ke hře. Jen ještě zcela přesně neví, která to bude.
Abych to zbytečně neprotahoval, v tu chvíli to nevěděl nikdo z nás. A to jsme na to byli čtyři. Proč zrovna čtyři? Protože jsme si říkali TRIKO...
Michal Smolan
(všem nemuzikantům se omlouvám za nesrozumitelnost textu)
viz časopis TEP DUBEN 2004